Navigace

Obsah

Pověsti Strmilovska a okolí

Vznik Strmilova

(podle paní Jeřábkové)

V dávných dobách pokrývaly naši krajinu hluboké lesy plné zvěře. K oblíbeným zábavám tehdejších pánů patřily turnaje a lov. Při jednom takovém lovu se ztratil mladý šlechtic. Celý den bloudil neznámou krajinou, teprve večer uviděl v dálce světlo. Unavený se namáhavě šplhal do strmé stráně.

Na kopci kolem ohně sedělo několik mužů. Přistoupil k nim, vylíčil své strastiplné bloudění a požádal je o pomoc. Jeden z mužů s pochopením pokýval hlavou a řekl: Tady je strmý lov.

A tak prý vzniklo jméno našeho města - Strmilov.

 

Cimrvaldy

V lese Jitrách stávala za dávných dob vesnice Cimrvaldy. Její obyvatelé byli plaší, před cizími lidmi utíkali, ve Strmilově se prý objevovali jen zřídka a to jenom v noci. Přicházeli tiše podzemními chodbami a jak přišli, tak odešli. Žili spokojeně, odloučeni od celého světa.

Do kraje se však přihnala válka. Všude, kam vojáci přišli, se ozýval nářek. Vojáci neměli s nikým slitování, loupili a vraždili. Zoufalí lidé opouštěli své domovy, utíkali do lesů, jen aby zachránili holé životy. Strmilovští se schovali do podzemních chodeb, které vedly z každého domu na náměstí až do Cimrvald. Vojáci však jejich skrýš vypátrali, vnikli do chodby a mnoho lidí pobili. Jen nepatrný houfek se zachránil útěkem. Vojáci vyšli z chodby, před sebou uviděli vesnici pohrouženou ve spokojený spánek, netušící svoji brzkou zkázu.

Než slunce vyšlo, bylo krvavé dílo dokonáno. Obyvatelé lesní vesnice byli pobiti. Jen několik se jich zachránilo, ale ti se již víckrát do svého domova nevrátili. Vesnice pustla, chátrala, domy se rozpadaly, zarůstaly trávou. Lidé se báli v ta místa chodit. Jen různé pověsti se vyprávěly na večerních besedách a přástkách o opuštěné vesnici v lesích. Kameny jsou tam vidět dosud.

 

Noční honby

(Podle St. Piskáčka)

Za tmavých nocí, kdy fičela meluzína, lámala stromy a odnášela došky z chalup, běsnily na Strmilovsku noční honby.

Za jedné takové noci ponocný, aniž by věděl proč, kráčel ke křížku na Nivce(stával kdysi v místech, kde nyní bydlí Filsakovi). Rozhlížel se po okolí, vtom viděl, jak ze čtyř různých stran jedou čtyři jezdci na bílých koních. Na Kamenitém se srazili a zle se potýkali. Pak se nečekaně rozjeli na všechny světové strany. Jeden jel kolem ponocného. V mžiku ho vytáhl na koně a temným hlasem pravil: Oči máš, nevidíš! Uši máš, neslyšíš! Až zase přijedeme, zůstane na živu, jen co bude mezi studánkami Klechtačkou, Růženkou a Javorkou. Pak ponocného shodil dolů - právě na náměstí. Od té doby ponocný špatně viděl a nedoslýchal.

Jednou v noci šel kterýsi občan do Jiter. Najednou začalo fičet huu-ií, huu-ií. Muž dostal strach, a protože byl právě u hromady chvoje, chtěl se do ní schovat. Stačil však schovat jen hlavu a horní polovinu těla. Vtom se přihnal divoký jezdec, zarazil, píchal kopím schovanému do zadní části těla a povídal: Už tady pamatuju třikrát ves a třikrát les, ale takovéhle zvíře jsem tu ještě neviděl.

Noční honby bývaly slyšet také u Nové Olešné, zvláště za Hraničním rybníkem a v Klevetě. Jednou šel v noci starý Augusta a slyšel štěkání a hejkání. Začal se posmívat: "Hahej, hahej, hahej!" Když přestala honba, přinesl mu jeden muž pečenou lidskou ruku. Povídal mu: Když jsi honil,musíš také jíst Té ruky se nemohl zbavit.

Podobná pověst se vypráví v České Olešné. Za Tůmovým vrchem se táhne velký, tichý, zádumčivý les s bažinatými jezírky, kterému se říká Masničky. Kdysi dávno tudy vedla cesta ze Strmilova do Popelína. Opozdilé chodce tu tehdy strašili lesní duchové, hejkalové.

Jednou šel tím lesem sedlák. Slyšel velké úpění, kvílení a hejkání. Osmělil se a také hejkl. Naráz se za ním ozval silný ruch, šum a šramot. Tatam byla jeho odvaha. Dal se na útěk. Z posledních sil doběhl domů a zavřel dveře na petlici. Za dveřmi se ozvalo buchnutí a volání: Když si s námi hejkal, taky s námi jez! Ráno otevřel sedlák dveře a na prahu uviděl lidský hnát.

Opatrnější byl starý Chlebec z České Olešné. Šel s pomocníkem do lesa na dříví, chtěli udělat dva sáhy, a proto se zdrželi až do večera. Po setmění vzali pily a sekery na ramena a vraceli se domů. Za tmy přišli k bažinaté louce, z křoví se ozývalo houkání a štěkání. Chlebec povídá druhému: Nic se neboj! Skrč se na zemi a ani se nehýbej! Sotva se skrčili, začali jim po zádech běhat malí psi. Potom to šplouchlo v Bednářově rybníku a ztratilo se to. Chlebcové pospíchali domů.

 

Schody ke staré škole

(podle Leopolda Kubů)

Roku 1864 (asi v době prusko-rakouské války) byla ve Strmilově pruská posádka. Její velitel onemocněl bércovými vředy. Místní lékař a tehdejší starosta obce Kittel ho vyléčil. Z vděčnosti prý velitel pruské posádky nechal postavit schody ke škole.

O bílém koni

Budkovský starosta Šíma jezdíval často k řízení do Studené. Když vše vyřídil, sedl do hospody a mnoho přebral. Na zpáteční cestě pod strmilovským hřbitovem ho přepadával bílý kůň, který vždy přiběhl od Komorníka, zařehtal a zmizel.

Jednou si Šíma připravil lýčený provaz, koně do smyčky chytil a přivedl domů. Ženě přikázal: Koně nech v maštali, nedávej mu pít ani žrát. Raději k němu vůbec nechoď.

Druhý den ráno Šíma zapřáhl koně do vozu a za den vyvezl všechen hnůj na pole. Koně notně zahřál. Hospodyně Šímová zapomněla na mužův zákaz a přinesla putnu vody. Sotva se kůň napil, zařehtal a zmizel. Od té doby už Šímu nestrašil.

 

 

Čertovy kameny

Jednou měl čert odnést kameny do rokle za Strmilovem. Když byl nad dolní částí Strmilova zvanou Polsko, začali v kostele zvonit pozdvihování. Čert plný vzteku hodil kámen na zahradu domu čp. 224 a na památku zanechal na kameni otisky svých kopyt.

Jakýsi sedlák přestavoval své vrchnosti mezníky ve svůj prospěch. Za trest s ním po smrti čert oral na komornické hrázi. Ještě před sto lety byla prý v těch místech vidět hluboká rýha. Sedlák prý volal:Kam ho dám? Od utrpení mohl sedláka zachránit ten, kdo by mu odpověděl: Kdes ho vzal, tam ho dej!

Na Šibenném vršku býval kámen s dolíkem, na kterém prý často sedával čert. Zajímavý kámen je v Doubském vrchu, je označen pavím perem, které kdysi vyryla lidská ruka. Při čtení pašijí na Květnou neděli a Velký pátek se kámen odvalí a pod ním se objeví vzácné poklady.

 

Čerti na holubní hrázi

(podle E. Pražákové)

Na Holubní hrázi bylo slyšet houkání. Čerti tam hrávali karty. Jeden muž šel z Hradce a stavěl se v chaloupce na hrázi. Čerti se tam hádali o peníze a popíjeli chutného piva. Muž uměl zaříkávati a měl svěcenou hůl. Tou holí bouchl na stůl a čerti se sesypali do vody. Když byli čerti ve vodě, sebral peníze a šel domů.

Jeden vandrovník šel po Holubní hrázi. V potrubí se šplouchaly ryby. Vandrovník jednu chytil a dal ji do pytlíku a do boty. V potrubí něco volalo: Chraň se, bratře pajtlíku! V botě to zase křičelo: Kterak se mám bránit, když jsem v botě a pytlíku. Vandrovník rybu vysypal a šel pryč.

Z Nové Olešné se večer vracel domů jakýsi sedlák z Jarošova. Pospíchal přes hráz rybníka Holub, ustrašeně se rozhlížel, lekalo ho každé prasknutí suché větve a šumění v korunách stromů. Náhle před sebou uviděl tři kádě. Na prostřední, naplněné až po okraj penězi, seděl velký černý pes. Vedle kádí stál člověk v potrhaném obleku a zval příchozího: Pojď blíž, vezmi si peníz. Bázlivý sedlák se obloukem vyhnul a dal se do běhu. Za ním znělo volání:Odvážnému štěstí přeje! Nic by se ti nestalo! Všechny peníze by byly tvoje a mě bys vysvobodil ze zakletí. Sedlák se zastavil a chtěl se vrátit. Je marné se vracet! O poklad jsi přišel a já teď musím čekat, až na tomto místě bude třikrát úpole a třikrát les. Pak přijde někdo, kdo mě vysvobodí.


 

O dudácích u Komorníka

(Dr. Jan Muk: Národopisné obrázky z Jindřichohradecka)

Na hrázi rybníka Komorníka hrával za letních večerů dudák. Z olešanského kopce vyhrával do tiché noci jiný dudák, snad Dudka z Olšan. Byl to jakýsi dudácký souboj o lepší hru a tu vždy komornický dudák vyhrával libějšími tóny. Jednou si došel olšanský dudák za svým soupeřem na komornickou hráz a žádal ho, aby ho nechal zahrát na jeho dudy. Ten mu dudy půjčil a olšanský na ně zahrál zrovna tak pěkně, jako hrál dudák komornický. Dudka toužil libozvučné dudy si ponechati, a tak si s komornickým dudy vyměnili. Olšanský strčil dudy do pytle a šel domů.

Druhý večer si vyšel zase na kopec, rozvázal pytel, že si vyndá dudy, ztrnul však překvapením, neboť měl v pytli lidské kosti. Když se z překvapení trochu vybral, naslouchal, jestli jeho soupeř z komornické hráze hraje - a opravdu: od komornické hráze se nesly tklivé tóny dudácké melodie. Sebral se a běžel na hráz a tam dudáku ukazoval, co se mu stalo s vyměněnými dudami. Ale to přece nevadí, pravil komornický dudák, vzal kosti, dal je k sobě a hrál na ně. Zas to byly dudy. Toho se olšanský dudák ulekl a ihned si uvědomil, že má před sebou zlého ducha - čerta. Pokřižoval se a utíkal domů. Od té doby již dudák na komornické hrázi nehrál.

Jak byl založen rybník Holub

Praví se, že rybníky zvané Hejtman a Komorník kázal založit Zachariáš z Hradce, pán na Telči, jenž zastával koncem šestnáctého věku na Moravě zemské úřady, podle nichž pokřtil rybníky. Praví se také, že rybníky vyměřil a vystavěl Florián Pravětický z Radvanova, leč střížovická pověst žehrající na panstvo soudila, že vše bylo jinak.

Na naléhání pánů z Hradce uvolil se pán na Telči vystavět při Budkovu rybník. Svěřil to dílo svému správci, ježto nepokojní Turci zaneprázdňovali tehdy při hranici křesťanské svědomí a bylo třeba stavět pohanství hráze ze zbožných hrudí a srdnatých mečů.

Pán na Telči tedy odjel do vojen - pokořovat tureckou rozpínavost - a jeho správce se chystal do díla, jež mu bylo svěřeno.

Vše bylo vkrátku uchystáno a proměřeno, když tu jednoho dne přijel z Jindřichova Hradce hejtman, všechny nákresy pohaněl a s údery pěsti na stůl dokládal, že věc byla s pánem z Telče ujednána jinak.

I byly tedy nákresy pozměněny, rybník byl vyměřen jinde a pod ryčným komandem hradeckého hejtmana byla práce započata.

Zaplavena byla tehdy velká část luk, i kus lesa bylo třeba vymýtit a zatopit, aby se hladina rybníka mohla rozložit tam, jak si přál hejtman z Hradce. Bylo kvůli tomu dost křiku a hořekování, že voda bere provždy dobrou půdu a ne neplodnou bažinu, leč hejtman z Hradce nad tím mávl rukou a mínil, že se lidé z toho hoře brzy vykřísají.

V těch dobách se však vrátil z turecké vojny pán na Telči a nebylo třeba vést ztížnost na hejtmanovu svévoli. Pán na Telči sám viděl, že rybník se rozkládá jinde, než bylo původně umluveno.

Usoudil, že na hrubý pytel patří hrubá záplata, a drsně obořil se na hradeckého hejtmana, když se spolu setkali tam, kde se pak říkalo Na sýpkách. Brzy však on i hejtman přestali vybírat slova a šermovat průpovídkami, sáhli po kordech a chtěli se k pořádku prosekat čepelemi.

Pán na Telči byl v půtkách zkušenější, i turecké vojny ho obohatily cvikem - a hradecký hejtman, ač stavěl se co mladé fanfárum, měl přece jen už stará střeva.

Nestačil pánu z Telče, pleš se mu potila a bil se dýchavičně. Posléze podlehl a skončil v rybníku, který vystavěl o své vůli.

Tápe prý tmou, táhne za sebou chřestivý kord a je skloněn před sebe, neboť si druhou rukou drží probodnutý břich.

Za strašného úpění a kvílení, že připravil zdejší lidi o les a louky, dojde až na Sýpky a tady se propadne do země.

O hřbitově v Nové Olešné

(Dr. Jan Muk: Národopisné obrázky z Jindřichohradecka)

O českobratrském hřbitově v Nové Olešné se vypráví, že jej nikdo nesměl obdělávat. Jeden sedlák pokusil se jej zorat. tu se mu však objevila bílá žena a pravila:"Oráš, oráš, ale sklízet nebudeš!" Skutečně do roka sedlák zemřel.

Totéž se vypráví o rolníku, který tam zasel žito. Jiný sedlák prý vyoral na hřbitově prsten a dal si jej na prst. Když jej však sňal, krvácel z prstu.

Sedlák Kochrda zas nalezl na českobratrském hřbitově lebku. Večer ji lupal, aby mu pověděla o pokladech. Když večer usnul, někdo mu povídal, aby ji donesl zpět. Ráno ji donesl, kde ji nalezl. Zakrátko zemřel.

 

Kaplička u České Olešné

(podle Vl. Jirků)

Dva důstojníci pruské armády si zamilovali krásnou dívku z České Olešné. Dívka se nemohla rozhodnout, kterého miluje více. Po delší době se důstojníci rozhodli vyřešit vše soubojem pistolí. Povel k zahájení výstřelu měla dát ona krásná dívka mávnutím šátku.

Nadešel den souboje. Jeden z důstojníků stál se zbraní v ruce u kamene vzdáleného asi 600 metrů od místa, kde je nyní kaplička. Druhý stál na hrázi Hraničního Rybníka. Dívka stála uprostřed se šátkem v ruce, aby rozhodla o životě jednoho a smrti druhého. Mávnutím šátku však přinesla smrt oběma, neboť je výstřely zasáhly součastně.

Na památku zastřelených vojáků pak lidé postavili kapličku.

 

Jiná pověst o kapličce u České Olešné

V místech, kde kaplička stojí oral sedlák volským potahem kamenité pole. Práce byla velmi těžká po hřebeni kopce. Oráč poháněl volský potah ve spěchu bičem. Při jednom šlehu po spřežení nezasáhl zvířata, ale půdu, kterou oral, a vyoral obraz, který předtím zasáhl bičem. Práci nedokončil a obraz přivezl domů. Tam jej ukryl do dřevěné truhly mezi své nejcennější věci.

Druhý den se chystal pole doorat, než odešel na pole, chtěl si obraz znovu prohlédnout. Obraz ke svému úžasu v truhle nenašel. Odjel na pole dokončit práci a tu znovu obraz vyoral.

Na poli,kde byl obraz nalezen, postavili lidé kapličku a obraz pověsili na oltář. Při pozorné prohlídce je šlehnutí biče na obraze vidět dosud. Každou třetí neděli v srpnu se zde konají tradiční poutě, v kapli se konají bohoslužby. Lidé z vesnice i okolí se zde scházeli v hojném počtu v dobách zlých i lepších nalézt útěchu.

 

O hraběnce z České Olešné

(Dr. Jan Muk: Národopisné obrázky z Jindřichohradecka)

V České Olešné prý bydlela v zámku bohatá hraběnka. Když zemřela, pochovali ji na českobratrském hřbitově. Leží prý ve třech rakvích. Ve zlaté leží, zlatá je ve stříbrné a stříbrná v měděné. Jest pochována v jednom rohu českobratrského hřbitova.

O divoženkách

(z knihy Živá voda/Lidové pověsti z Čech, Moravy a Slezska - vypravuje O. Sirovátka a M. Šrámková)

O Burešově skále mezi Bořetínem a Zahrádkami se říká, že tam sídlili divoženky a lákaly chlapce slovy: Pacholiště, sprav mi lopatiště, až upeču, dám ti veliké opeliště (bochník). - Jeden čeledín divoženkám spravil lopatu a dostal odměnou bochník, z kterého nemělo ubývat, pokud on sám chléb jedl. Zvědavá selka chléb ukrojila a bochník čarovné moci pozbyl.

Jednou byla v Zahrádkách i v celém okolí náramná bída a nouze. Nebyl ani kousek chleba a všude panoval hlad, nejen mezi chalupníky, ale i mezi bohatými sedláky. Tenkrát sloužil u Burešů mladý čeledín. Hospodář jej poslal k lesu orat. Oral až do večera, už jen kousek a bude s dílem hotový. Najednou mu koně zastavili. Čeledín zvedl hlavu a skoro oněměl. Před ním stála krásná panna, měla na sobě dlouhé zelené průsvitné šaty. Dlouhé vlasy jí splývaly až k patám. Promluvila zvonkovým hlasem:

Pacholiště, pacholiště,
udělej mi lopatiště,
já ti dám opeliště.

Když to dořekla, odběhla ke skále a tam se ztratila. Čeledínovi to bylo divné. Pole už nedooral, zapřáhl koně do vozu a jel ke vsi. Doma neřekl nikomu ani slovo. Přinesl si dřevo a dal se do práce. Druhého dne vzal lopatu s sebou na pole. Čekal, kdy se divoženka objeví. Jak slunce zašlo za lesy, koně se zastavili. Před ním stála žena, co s ním včera mluvila. Řekla:

Pacholiště, pacholiště,
přinesl jsi lopatiště?

Přinesl. Tady máš, cos chtěla. Podával jí lopatu. Vzala ji do rukou a odběhla do skály. Čeledín si myslel, že ho podvedla. Chtěl na ni zavolat, ale v tom už ze skály leze panna a nese v ruce pecen chleba. Podávala mu jej a řekla:

Pacholiště, pacholiště,
zde máš za své lopatiště.
Pamatuj však tato slova!
Chléb je nad stříbro a zlato.

Z lásky darovaná skýva
z pecnu nikdy neubývá;
kdo myslí na sebe pouze,
pozná brzy kletbu nouze.

Jen to dořekla, zmizela do skály. Ten pecen byl čarovný! Když z něho čeledín ukrojil, chleba neubývalo. Čeledín zapřáhl koně a jel domů. Zavolal sedláka a všem dal po krajíci. A chleba neubývalo!

Ta novina šla po celé vsi. Lidé pořád nevěřili, ale viděli čeledína, jak stojí na zápraží a krájí chleba. Hrnuli se a tlačili:Honzíčku, dej nám také z bochníčku.

Čeledín dával několik dnů rád. Potom však zpychl, a že bude chléb prodávat. Co se dalo dělat? Čeledínovi zlaťáky v kapse chrastěly, ale když prodával čtvrtému, pátému, hrozně se lekl. Z chleba mu zbyl jen skrojek. Ten snědl sám a měl po chlebě.

Litoval, naříkal, ale nic platno. Chodil kolem skály a nahlížel do otvoru, ale víla se neobjevila. Čeledín umřel v bídě a nouzi.

 

 

Nuzov

(podle L. Sladílka)

Asi mnoho nouze způsobil, že má tak závažné jméno ten srázný kopec od Jilema ke Strmilovu. Což teď! Silné traktory a auta snadno uhánějí po asfaltu silnice. Ale kdysi ta strmá cesta mezi hustými lesy a bažinami byla postrachem formanů, jako Nadymák u Studené nebo Kudla u Skrýchova. Ty však byly blíže lidských obydlí, a tak také pomoc snadnější. Co ale v Nuzově? Koně jen frkali, když se blížili k úpatí Nuzova, jevili neklid a zastavovali. Dobře vycítili přítomnost hejkalů, divých mužů a světýlek.

Starý Bárta dobře věděl, co se patří: To musíš koně uklidnit, dodat odvahu. Já jim třebas kšíry upravím, kousek chleba podám a čekám. Obejdu celý vůz, potom hlučně a rázně pobídnu, aby koně viděli v člověku sílu a ne strach a obavu. A sám také musíš přitlačit, to víš! Jak se koně dostanou ze začarovaného místa, je vyhráno!

V Nuzově hrozilo nebezpečí i chodcům. Jednou vezl chasník do Meziříčka nové necky od bednáře. Zašel v Jelmě do hospody a trochu se tam zdržel. K Nuzovu už šel za tmy. Za potokem se ohlédl a viděl blížit se světlo. To asi za mnou někdo spěchá, pomyslil si. Zpomalil, a když se po chvíli ohlédl znovu, světýlek přibývalo. A to už věděl, na čem je! Rychle uháněl ke křižovatce. Zakopl však, upadl a necky spadly s trakaře na zem. Rychle se pod ně schoval a se strachem čekal, co se bude dít! Už slyšel, jak světýlka klepou a bubnují na necky a dupou kolem. Ani nedýchal! Když vše utichlo, opatrně necky nadzdvihl. Světýlka neviděl. Dal tedy necky na trakař a pospíchal dál. Jenže drkotání kola světýlka znovu přivolalo. Jen s vypětím posledních sil doběhl na křižovatku a zase vlezl pod necky. Tam už světýlka neměla přístup. Chasník po nějaké době vylezl, ale domů k Meziříčku už nejel, aby mu světýlka nenadběhla. Teprve za svítání se odhodlal křižovatku opustit. Doma se ho polekali, jak byl vyděšený a také prostydlý. Teprve ouděsné koření, které mu matlka uvařila, mu vrátilo řeč. Všichni uznali, že ty necky mu v nouzi pomohly. Bez nich by ho světýlka zavedla do bažin.

Dnes už s sebou necky na cestu Nuzovem brát nemusíte. Potok je zregulován, bažiny zmizely, lesy jsou pod kontrolou lesáků. Světýlka, divé ženy, hejkaly a víly angažovala televize.

 

Strašení

(podle V. Stručovské)

 

   Jeden chalupník potřeboval peníze a tak si půjčil od bohatého sedláka. Pomalu dluh splácel a těšil se, až přijde syn z vojny a pomůže mu zaplatit dluh i s úroky. Ale to se sedlákovi nelíbilo, vypověděl mu smlouvu, chtěl peníze hned, a tak chalupník musel prodat chalupu a odejít pryč.

   Sedlák za nějaký čas umřel a na statku začalo strašit. Práskaly biče, krávy bučely, koně řehtali, dveře bouchaly, po dvou jezdil žebřiňák. ( Žádný čeledín ani děvečka na statku dlouho nevydržel). Sedláka potkávali v noci chodit okolo svých polí nebo sedával na svém oblíbeném místě a obhlížel je. Jednou ho potkala selka i v poledne. Sedlák se jí ptal, kolik je hodin. Když odpověděla, že už odtlouklo, zjevení se rozplynulo. Nebo se děvečka probudila a sedlák ležel vedle ní v posteli. "Kolik je hodin?" ptal se. "Už odbila půlnoc"odpověděla rozespalá děvečka a zjevení se ztratilo.

   Když už to nebylo k vydržení požádali faráře. Farář vysvětil kostel, pole a na místě, kde sedával, postavili křížek. Od té doby byl na statku klid.

 

 

Světýlko

(podle V. Stručovské)

 

   Když půjdete po českoolešanské silnici, přijdete k polní cestě, která vás dovede až do Bořetína. Musíte projít okolo Voharčíkova lesa. Říkalo se, že tam kdysi někoho zabili a zakopali. V tom lese ani ptáček nezazpívá a padne na vás taková tíseň, že raději přidáte do kroku nebo raději utečete. Kdo však šel okolo večer z Bořetína do Strmilova, měl společnost. Na rohu lesa blikotalo světýlko a šlo lesem až na kraj lesa a tam zůstalo. Čekalo do té doby, dokud jste se nevraceli zpátky a zase šlo až na roh lesa k Bořetínu. Chvíli počkalo a pak se ztratilo.

   Jednou se dva muži domluvili, že se podívají, co je to za místo. Jeden šel po cestě a druhý se s flintou opatrně plížil lesem. Procházel mezi stromy v těch místech, kudy se míhalo světýlko, ale tentokrát nic neviděl. Všude byla tma a ticho. Došel až na kraj lesa, vyšel na louku a šel na cestu ke svému kamarádovi. Ten už netrpělivě čekal a ptal se, zda světýlko viděl. "Nic tam nebylo!", hlásil z dálky. "Tak se podívej", ukazoval mu kamarád, " bylo tam celou dobu." Na kraji lesa zase svítilo světýlko a šlo s nimi celou tu cestu zpátky do Bořetína. Do lesa se už žádný z nich neodvážil. Na kraji lesa blikalo a pak se ztratilo.

   Kdoví, jestli světýlko ještě sleduje pocestné. Zkoumat to nebudu.

 

 

Hejkalové

(podle V. Stručovské)

 

Dříve byly lesy plné víl, divoženek a hejkalů, kteří pořádali divoké hony. Bylo je slyšet až do vsí, které stáli blízko lesů. Běda však, když se do jejich běsnění někdo pletl. Občas se to stalo.

   Jeden muž se vracel pozdě v noci domů a slyšel hejkaly. Nedalo mu to a taky hejkal. V tu chvíli si uvědomil, co provedl, vběhl do chalupy a zabouchl dveře. Ale bylo pozdě. Zařinčelo okno a do místnosti vlétl lidský hnát.

   "Když jsi s námi houkal, taky s námi jez!", ozvalo se zvenku.

   Muž neztratil duchapřítomnost a křikl:" Co s tím mám dělat?"

   " Tak si ho uděkej na paprice!"

   " Nemám!", odpověděl.

   " Tak si ho udělej na cibuli!"

   " Nemám!"

   " Tak si ho udělej na kmíně!"

   " Taky nemám!"

   " Tak nám ho vrať!" - a hnát se ztratil.

 

   Jiný muž takové štěstí neměl. Když se ozval hejkalům, hodili mu do chalupy hnát. Muž šel ráno za farářem a ten mu poradil, aby ho pohřbil na hřbitově.

   Ale než došel domů, hnát byl zpátky. Poptával se opatrně po okolí a poradili mu, aby ho zakopal pod práh. Zkusil to a byl pokoj. Stejně ale brzy chalupu prodal a určitě kupci neprozradil, co že to má schováno pod prahem.

 

 

Čarodějnice

(podle V. Stručovské)

 

V Bořetíně bydlela selka, která uměla zaříkávat mraky. Rozpoznala oblak, ve kterém byl jen déšť, od oblaku s kroupami a zlou bouřkou. Ty pak zaříkáním obrátila a poslala pryč.

   Jednou v létě u nich na statku spravovali střechu a nevšimli si, že se blíží bouřka. Když selka uviděla temné mraky, vyděsila se a vykřikla: " Proč jste mi to neřekli? To už neotočím!", a utekla za humna. Měla pravdu, mraky byly moc blízko, zastavily se na místě a tak hroznou bouřku v Bořetíně dlouho nezažili.

   O selce se taky říkalo, že ji viděli o svatojánské noci lézt po kříži nohama napřed, a že umírala tři dny a chroptěla, jako by ji někdo škrtil. Po smrti prý byla v obličeji černá jako uhel.

   Její dcera potom hledala knihu, ve které si čítala a měla ji zamčenou v truhle, ale nenašla ji. Buď ji selka zničila nebo si pro ni přišel někdo jiný.

 

   Za mojí prababičkou jednou přišla žena ze sousedství a chtěla, aby jí dávali mléko. Ale ta to odmítla, protože měla sedm dětí a mléko od jejích dvou krav stačilo tak pro ně na uživení. Když šla večer do chléva, krávy ležely, nežraly a místo mléka dojily krev. Tak to šlo několik dní, krávy nedojili, už to vypadalo, že pojdou, zatímco sousedka se chlubila, jak její krávy dojí a mléko nemá smetanu. Prababička šla na radu a dostala ji. Má zajít za sousedkou a mezi řečí prohodit, že už ví, jak to zařídit, aby krávy zase začly dojit a ten, co to má na svědomí, ať se těší, co se stane. Večer šla do chléva a bylo vše v pořádku. Krávy zase dojily jako dřív.