Rodáci a osobnosti - Rodáci a osobnosti

Rodáci

František Staněk (starosta obce, český agrární politik, člen vlády)

Narozen 14. 11. 1867 ve Strmilově č.p.8.

Byl vychován u svého strýce Prokopa Veselého v Telči, tam také r. 1884 maturoval na reálce. Dva roky studoval strojní inženýrství v Praze a pak obchodní akademii ve Vídni. Po studiích působil na hospodářství a v obchodě se dřevem v kasárnách nedaleko Markvartic. Do Strmilova se vrátil v r. 1892, aby převzal otcovo hospodářství a obchod smasem, vejci a drůbeží, neboť jeho otec onemocněl a r. 1895 zemřel. F. Staněk koupil ve Strmilově statek čp. 269 s větším množstvím polí.

Aktivně se zapojil do spolkové činnosti ve městě. Byl zvolen členem obecní rady a r. 1900 starostou obce. Stal sezakládajícím členem strmilovské záložny, z jeho podnětu byl r. 1899 založen Hospodářsko - čtenářský spolek pro Strmilov a okolí. Byl zvolen jeho prvním předsedou. Spolek pořádal vzdělávací přednášky pro rolníky (např. o zeleném hnojení, o chovu dobytka a slepic, meliorace a její výhody, o družstevní otázce),obstarával společný nákup semen a hnojiv koupil secí stroj Samochod. Na Braně zřídil spolkovou knihovnu, která r. 1902 vlastnila asi 150 knih, odebírala denní tisk a krajinské a hospodářské listy. Staněk knihovnu finančně podporoval.

V letech 1900 - 1903 vydával týdeník Štítný, v podtitulu Neodvislý časopis českého jihovýchodu, v němž popularizoval moderní zemědělské metody. Jeho odborné články a politické úvahy vycházelytéž v listu agrárních poslanců Obrana zemědělců.

Jako starosta obce a pak i člen okresního zastupitelstva usiloval o založení měšťanské školy ve Strmilově, ale strmilovské sedláky o nutnosti lepšího vzdělání nepřesvědčil. Ze strachu z velkých finančních nákladů zřízení měšťanské školy odmítli a jejich synové pak v následujících letech chodili pěšky do měšťanky v Kunžaku. Ve Strmilově byla zřízena měšťanská škola pokračovací, a to až po Staňkově slibu, že případné finanční náklady uhradí. Staněk také podporoval snahu místních učitelů založit ve Strmilově Sokol, ale místní jednota Sokola byla založena až v r. 1910. Přestože už tehdy Staněk ve Strmilově nebydlel, věnoval sokolům bradla a činky.

R. 1901 byl zvolen za agrární stranu poslancem zemského sněmu a téhož roku se stal členem říšské rady. To už byl znám jako propagátor družstevní myšlenky. Pod jeho přímým vlivem vznikla družstevní mlékárna v Jarošově nad Nežárkou a ve Strmilově (č.p. 359), lnářské družstvo v Bořetíně, obilní skladiště v Jindřichově Hradci a Hospodářské družstvo ve Strmilově (pozdější Výkup, dnes Pomezí).

Po smrti manželky se Staněk r. 1906 odstěhoval do Želetavy, podruhé se oženil a hospodařil na vlastním statku. Pracoval přitom na zvelebení zemědělství, zvláště lnářství a bramborářství celého kraje. Pracoval v několika národohospodářských organizacích a za tuto činnost byl vyznamenán čestným doktorátem techniky v Brně.

R. 1906 byl zvolen poslancem moravského zemského sněmu, r. 1907 členem říšské rady. Od r. 1911 byl předsedou moravské strany agrární, po sloučení této strany s českou agrární stranou byl jejím místopředsedou. Strana přijala nový název - Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, předsedou strny byl Antonín Švehla. Ve vídeňské říšské radě býval Staněk předsedou poslaneckého klubu agrární strany.

Po vypuknutí války zaujal Staněk, stejně jako většina ostatních poslanců, vyčkávavé stanovisko. Nepřidal se ke katolickým a sociálně demokratickým poslancům, kteří otevřeně vyslovili svůj prorakouský postoj, ani k těm, kteří od počátku války usilovali o zničení monarchie. Teprve válečné události a sílící německý nacionalismus v říši vedli k aktivizaci české politiky. V listopadu 1916 vznikl v Praze Národní výbor a ve Vídni Český svaz, který sdružoval téměř všechny české říšké poslance. Stranou zůstalo jen několik negativistů, kteří měli blízko k Mafii a obávali se prorakouské politiky. Předsedou Českého svazu se stal Staněk, místopřesedou sociální demokrat B. Šmeral a mladočech J. Maštala. Obavy negativistů se brzy naplnily. Veřejné vystoupení Českého svazu 31. ledna 1917 bylo velmi prorakouské, prohlášení, že ... národ český ... jen pod žezlem rakouským vidí svoji budoucnost... popíraloMasarykovo tvrzení o protirakouském smýšlení české politiky, Český svaz tak zpočátku popíral snahu zahraničního odboje, ale jeho postoj se vlivem událostí radikalizoval.

V květnu 1917přečetl Staněk v říšské radě prohlášení Českého svazu, v němž požaduje vytvořit demokratický český stát, zahrnující i slovanskou větev národa, odmítá dualismus a žádá spolkový stát rovnoprávných národních států. 6. ledna 1918 v tzv. Tříkrálové deklaraci požadovali čeští poslanci vytvoření samostatného československého státu. 13. dubna 1918 promluvil Staněk na národní manifestaci v Obecním domě v Praze, na níž přednesl A. Jirásek Národní přísahu se závěrečnými slovy: Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa! Zdráv buď národe československý!

2. října 1918 v odvážném projevu na říšské radě odsoudil nesmyslnost války a hodnotil postoje utlačovaných národů, které se bránily rakouskému útlaku.Jsme ze všech národů nejdéle porobeni Rakouskem...Ani krůpěj krve nebyla námi prolita dobrovolně pro centrální mocnosti. Naši krajané však postavili čs. legie u všech dohodových vojsk. Tam prolévali naši lidé svou krev pro nejideálnější práva lidstva...; Požadoval vytvoření čs. státu, pro nás není života bez Slováků, a Národní radu prohlásil za skutečného představitele českého národa.

Koncem října 1918 se zúčastnil setkání českých domácích a zahraničních politiků v Ženevě. Stal se členem první čs. vlády jako ministr veřejných prací, později byl ministrem pošt a pak ministrem zemědělství. V letech 1932 - 1935 byl předsedou poslanecké sněmovny.

František Staněk zemřel 19. června 1936.

V r. 1919 byla F. Staňkovi na jeho rodném domě odhalena pamětní deska, přes okupaci byla zakryta prkny, v květnu 1945 byla odkryta, ale v padesátých letech ji tajemník MNV úmyslně rozbil, na domě zůstal prázdný rám. Novou pamětní desku s původním textem pořídilo OF, deska byla slavnostně odhalena 27. 10.1990. Jeho bustu najdete na náměstí ve Strmilově.

Vilém Martínek - Strmilovský (redaktor, historik, kronikář, vydavatel)

Po absolvování měšťanské školy v Jindřichově Hradci se vyučil knihkupectví. V domku čp. 121 v Dlouhé ulici měl malý obchod, koloniál, a za ním v jedné světnici, vklíněné do stráně, bydlel i s rodinou. Měl dvě dcery a syna. Po sňatku s Emilií Vobrovou přestoupil do evangelické církve, stal se jejím diakonem a vyučoval náboženství. Byl známý jako výborný řečník. Od mládí byl aktivním členem místních kulturních spolků, o politickém a kulturním dění na Strmilovsku psal do časopisů Pražský deník, Jihočeský dělník, Jihlavské listy, Zájmy Českomoravské vysočiny aj.Vilém Martínek se narodil 17. května 1879 ve Strmilově a zde také kromě kratšího pobytu v Ostravě prožil celý život.

Zájem o historii a láska k domovu ho přivedly ke studiu minulosti našeho města, v letech 1911 – 1940 vedl městskou kroniku, neúnavně bádal v archívech a výsledky své práce zveřejňoval v časopisech. Např. pro časopis Sběratel napsal r. 1897 studii o nálezu mincí u hřbitova sv. Ondřeje, v Ohlase od Nežárky z r. 1909 je obsáhlejší studie po Stopách starých památek strmilovských – Jitra, vr. 1915 Ze starých strmilovských pověstí a bájí, v r. 1918 Příspěvky k dějinám veřejných knihoven a čítáren ve Strmilově. V r. 1929 se „odhodlal“ , jak sám napsal, „k odvážnému činu, totiž vydávati Vlastivědu Jindřichohradecka, určenou pro nejširší kruhy, do níž zařazuji Dějiny Strmilova, které budou vycházeti v měsíčních sešitech…. Očekává se spolupráce, mravní a finanční podpora.“ Veškerý svůj čas i peníze věnoval na uskutečnění svého plánu.

První číslo vyšlo 5. června 1929 nákladem 1000 výtisků, jebohatě ilustrované, obsahuje studii Strmilovské zvony, na obálce jsou zařazeny dobové zprávy ze Strmilova a reklamy strmilovských podnikatelů. Do konce roku 1929 vyšla ještě dvě čísla – Na úsvitě dějin, Strmilov za vlády pánů Hradeckých, v r. 1930 čísla 4 a 5 – Strmilov za vlády linie telecké a dvojčíslo 6 – 7 s Dějinami strmilovské školy. Dnes jsou dochovaná čísla Vlastivědy pečlivě opatrována, ale tehdy se Martínkovi nepodařilo získat doplatek platících odběratelů a finanční pomoci se také nedočkal. Předplatné na deset sešitů – 50 Kč v ČSR a 60 Kč při zasílání do ciziny bylo tehdy asi dost vysoké, vždyť začínala hospodářská krize. Na policích v bývalém krámku zůstala stohy neprodaných výtisků a na vydání dalších sešitů Vlastivědy už nebyly peníze. Poslední 8. číslo vyšlo až roku 1935, obsahuje Příspěvky k dějinám Sboru dobrovolných hasičů ve Strmilově a článek o požárech ve Strmilově. Na deskách je otištěna naléhavá, ale marná výzva: „Přátelé, pomozte nám ukončiti dílo, které jsme začali vydávati s láskou a nadšením a z úcty k naší domovině! Nemáme od nikoho tisícové dary, za námi nikdo nestojí, kdo by nás financoval…“ Dějiny Strmilova zůstaly nedokončeny.

Kromě s tímto neúspěchem, zaviněným nedostatkem peněz a neporozuměním současníků, se V. Martínek musel vyrovnat i s osobním neštěstím. V r. 1936 tragicky zahynul jeho syn Vlastimil. Ve 30. letech V. Martínek jako redaktor Zájmů Českomoravské vysočiny uveřejnil množství drobných zpráv ze Strmilova a delší statě: r. 1932 Ze strmilovských povídek, Telegrafní stanice v r. 1879, O minulosti strmilovských řemesel, r. 1935 P. J. T. Nováček, farář, r. 1936 Příspěvky k dějinám četnické stanice, Něco z minulosti strážníků ve Strmilově, v r. 1937 I domy mají své osudy, Hodináři v minulosti Strmilova, O vývoji místní pohlednice, r. 1938 Městští tajemníci ve Strmilově, r. 1939 Sluneční hodiny ve Strmilově, Památce MUDr. Františka Kaněry, Z minulosti řemesel, živností a obchodu. V r. 1939 otiskl Časopis pro dějiny venkova článek nazvaný Léta 1847 – 49 v Strmilovských pamětech. V r. 1940 znovu vyšly Strmilovské pohádky a pověsti, v r. 1941 napsal ještě Obrázky z naší minulosti a Strmilovští ponocní. V další práci mu bránila zhoubná nemoc.

Zemřel 26. srpna 1944 a je pochován na evangelickém hřbitově ve Strmilově. Při příležitosti 120. výročí narození a 55. výročí Martínkova úmrtí byla na evangelickém hřbitově ve Strmilově slavnostně odhalena pamětní deska u jeho hrobu. Martínkovo jméno nese jedna strmilovská ulice a také zdejší knihovna, a tak je denně připomínáno jméno obětavého a pracovitého člověka, který se za svého života uznání nedočkal.

Ani jeho práce nezůstala zapomenuta. Někteří strmilovští občané si nechali sešity Vlastivědy svázat do knihy, pan Říha si část Dějin Strmilova opsal do rodinné kroniky, z Martínkových studií čerpal Stanislav Piskáček. Martínkova Vlastivěda Jindřichohradecka se stala nezbytnou pomůckou při výuce regionálních dějin v místní základní škole. Pro dnešní čtenáře byly některé části Vlastivědy otištěny ve Strmilovských novinách.

Václav Štětka, zasloužilý umělec (malíř)

Narodil se 23. září 1883 ve Strmilově u Jindřichova Hradce, zemřel 12. října 1982 v Havlíčkově Brodě.

Studia: 1914-1922 Akademie výtvarných umění v Praze, v malířské škole profesora V. Hynaise a v grafické škole prof. M. Švabinského jako externista. Dále na Vysokém učení technickém v Praze obor profesury kreslení.

Věnoval se hlavně krajinomalbě a grafice. Převládajícím motivem jeho tvorby je jihočeská rybničná krajina, doplněná figurálním žánrem, zachycujícím práci rybářů. Řadu děl má rovněž téma polních prací (Žně, Orání), nebo ve kterých zobrazuje přetváření krajiny člověkem (Stavba přehrady na Blanici). Známá jsou též jeho zátiší, ať užs rybami, lovecká zátiší a zejména s kyticemi lučních i zahradních květů. V grafice užívá především techniku litografie.

Byl jedním ze zakládajících členů Svazu jihočeských výtvarníků v Českých Budějovicích. Dlouhá léta působil jako výtvarný pedagog na výtvarných školách.

A. J. Alex (grafik a spisovatel)

A. J. Alex, vlastním jmémem Adolf Jelínek, grafik a spisovatel, se narodil ve Strmilově 25. dubna 1890. Tématem jeho výtvarných děl byla příroda, později se věnoval také technickým stavbám a architektuře. Jeho rozsáhlého třídílného alba Československé hrady a zámky využily formou reprodukcí ČSD při výzdobě interiérů vagónů. Alex se věnoval také knižním ilustracím, z nichž je nejznámější jeho doprovod Puškinova Eugena Oněgina či lepty k baladám J. Vrchlického a J. Nerudy.

Zájem o literaturu se u Alexe projevil i v jeho vlastní činnosti spisovatelské. Při psaní většinou čerpal ze svých osobních zkušeností, a proto jsou častými náměty jeho knih osudy umělců, jako např. v románu Černošedé oči (1930). Lze v nich rozpoznat i autobiografické prvky, které převládly v jeho druhém románu Osudové rozcestí (1932) a v povídce Pramen života a smrti (1941). Z Alexovy další tvorby bychom mohli uvést i zajímavou povídku Dva falešné obrázky (1937), jejíž děj se točí okolo falzifikátů dvou obrazů jindřichohradeckého rodáka Hanuše Schwaigra.

František Paulát, rybářská osobnost

( 30.10.1898 -1.9.1970)

Jméno Františka Pauláta je v rybníkářství nerozlučně spojeno zejména s větrnými rozmrazovači, bez nichž se v padesátých letech neobešel snad ani jeden komorový rybník a které mnohde (kde dosud není zavedena elektřina) přežily až dodnes. Patřil na přední místo mezi těmi, kteří produkčnímu rybníkářství přinesli technické pomůcky ve své době nejen převratné, ale také nesmírně prospěšné. Níže uvedené připomenutí je sestaveno ze vzpomínek jeho syna Ing. Mojmíra Pauláta, bývalého pracovníka vodňanského Výzkumného ústavu rybářského a hydrobiologického.

František Paulát se narodil 30.10.1898 ve Strmilově a své dětství prožil ve velice chudých poměrech. Poté, kdy jeho otec ztratil zaměstnání, mladý František už od svých sedmi let musel přivydělávat na živobytí rodiny službou u sedláků. Velice často to vedlo i k tomu, že nejdříve byla práce a pak teprve docházka do školy. Ve svých čtrnácti letech, kdy dokončil strmilovskou šestitřídku, nastoupil jako tkalcovský učeň. Řemeslo však nikdy nedělal; po vyučení odešel do rakouského Zwetlu a zde se znovu začal učit, tentokráte kominíkem. Začátek první světové války však rozhodl jinak. František Paulát v ní narukoval na italskou frontu. Tady jako jediný ze své jednotky shodou šťastných okolností přežil plynový útok a poté, když si sám přivodil zranění, se mohl alespoň na pár dní zase podívat domů do Strmilova. Po skončení války však vojenskou službu ještě několik roků neopustil. Na výzvu Sokola se totiž dobrovolně přihlásil do nové československé armády. Své vlastenectví ostatně dosvědčil i později; v době druhé světové války byl členem odbojové organizace, napojené na Benešovu exilovou v ládu v Londýně.

Když se začátkem dvacátých let vrátil do civilu, nastoupil službu lokaje na zámku Lázně Bělohrad. Zde však nepobyl dlouho; seznámil se totiž se svou budoucí manželkou a tak po roce se vrátil do Strmilova a oženil se. Prošel různými životními „univerzitami“ – od pojišťovacího agenta přes opravy hodin a malování ciferníků či pájení kovů zlatem a stříbrem u místního dentisty a při výrobě plaket až po opraváře motorových vozidel. Pak přece jen jeho život začal navazovat na rybářství.

Ve Strmilově koupil malou chaloupku a ta byla základem k tomu, aby v ní zřídil dílničku a mnohem později přistavoval i další dílenské prostory. Začátky ležely v intenzívním a úspěšném sportovním rybaření, které bylo vášní Františka Pauláta. A protože byl technicky zdatný, nářadí k lovu ryb, které bylo jinak velmi drahé, si vyráběl sám. Ostatní rybáři o jeho výrobky projevovali velký zájem a tak se pomalu začátkem třicátých let stával výrobcem rybářských šňůr i dalších potřeb. Rozruch mezi rybáři vyvolaly jeho tehdy nové systémy k lovu dravých ryb („Štikovka“, kde se k lovu ryb využívala živá rybka, a „Vítěz“ pro vláčení s mrtvou rybkou).

Bezprostředně po druhé světové válce přišel František Paulát s prvními vynálezy orientovanými na sportovní rybaření, jež byly chráněny patenty. Šlo o háček, který bylo možno napojovat k vlasci jen navléknutím, o rybářský prut oplétaný umělým vláknem konečně o rukojeť prutu s možností přidržování navijáku bez příchytných kroužků.

Kromě výroby rybářských šňůr začal František Paulát také hospodařit na několika menších rybnících. Tady, při náročné práci zimního prosekávání rybníků, vlastně přišel (spolu se svým synem Mojmírem) na myšlenku usnadnit práci nasazením mechanického rozmrazovače. Společně vyrobili tři typy podle vlastního patentu č.80.308 z roku 1950. Prvním byl rozmrazovač umístěný v požeráku, druhým pak turbínový rozmrazovač a jako třetí v řadě přišel na svět snad nejznámější rozmrazovač větrný. Po základních testovacích zkouškách byly turbinové a větrné rozmrazovače ověřovány v provozních podmínkách Státního rybářství Jindřichův Hradec.

Doba panu Paulátovi vzala možnost soukromého podnikání a on sám se stal zaměstnancem Státního rybářství Háje, orientovaného na výrobu rybářských mechanizačních prostředků. Socialistický podnik převzal do užívání jeho dílny i techniku a na paličkovacích strojích, sloužících předtím k výrobě šňůr pro sportovní rybáře, se začaly vyrábět šňůry, z nichž se pořizovaly rybářské sítě. V Popelíně, poblíž Strmilova, byla pod hlavičkou SR Háje dána do provozu výrobna plechových lodí, větrných rozmrazovačů a vůbec různých kovových výroblů pro rybářství.

Kromě vedení strmilovské provozovny se František Paulát podílel na zavádění výroby plechových lodí, na Státním rybářství Třeboň uváděl do provozu turbinové rozmrazovače (využívané dosud jen na rybnících jindřichohradeckého a vodňanského rybníkářství) a současně dál přemýšlel, co všechno by bylo možno v rybníkářství ještě zmechanizovat. Z té doby také pochází jeho vyplavovací loď na aplikaci minerálních hnojiv a zejména jeho pátý a poslední vynález chráněný čs. Patentem a to zátěžová (broková) šňůra. Ta se pak vyráběla ve strmilovské provozovně na paličkovacím stroji a velice se osvědčila na většině síťařských výrobků.

Jeho plodný život však v roce 1968 narušila smrt manželky. Její odchod jej silně poznamenal a bezesporu vyvolal i jeho pozdější závažné onemocnění. Prvního září 1970 pak František Paulát zemřel. Odešel v něm nejen tvořivý člověk, ale i velký zapálenec pro rybářství a rybářskou mechanizaci. Dodnes mu pomníky tvoří tu a tam se stále ještě vyskytující a ku prospěchu komorování ryb sloužící jeho rozmrazovače.

(Životopis byl převzat z časopisu Rybníkářství z roku 2003)

Ostatní osobnosti

Z významných osobností města si zaslouží pozornost i prvorepublikový pokrokový podnikatel Antonín Ratolístka, strmilovský kronikář Stanislav Piskáček, štědrý mecenáš Aleš Kaprál a mecenáška Tereza Feldwert-Doležalová i mnozí další.